Onen pokrytý hnojem, mé záchodní ženy, hnojná požitkářka. Je tak krásné, citlivé, perverzní. Co mě činí šťastným, je to, že se jim líbí sámo. Býti v hnoji, cítit ho na kůži, potírat tělo celým tělem a pak denně nosit tento zápach a vůni hnoju, užívá si to. Občas se očistí a zdravě olizují své špinavé prsty, tiše jedouc kousky za kouskem. Zapojuji se do nich a někdy mohu umožnit velké věci, dokonce téměř všechno. To mě buší a já to rád dělám opět a znovu.
Pokrytá hnojem, ona má předstírati, že mi slouží jako popelník. Vůně hnoje ji následuje všude a je ve vzduchu. Nemám problém, rád ji vidím plnou bláta a vonící po mou výkale. Ale vše v dobrém čase. Byla pozdě večer, teprve co jsem ji donutil se umyté. Hrozil jsem jí, že jestli nepojedeme k sprchám, musí spát na toaletním rohožku. Podivuhodně to fungovalo a pomalu odcházela vypláchnout se ze špíny. Tentokrát byla pokrytá hnojem, její obličej, hruď, záda, celé tenkrát hubené, krásné tělo bylo pokryto hnědou vrstvou hnoje. Hnědé proudy hnoje a vody tekly ke dnu vaničky, byl to příjemný pozorovat, jak se očištělo dlouhou suchou a nasáknutou do kůže hnojem. Umyla se déle, ale i po umytí stále voněla po hnoji, zapáchala starým plynem z ní celý další den, to je dobré, protože je mé toalety.