Gabriella a já hráli déle času se svým koníčkem, který nyní slouží jako podnožka, zatímco se nám déle odpočíváme. Avšak otrok je opravdu unavený, začíná sténat a prosí nás o oddech: nikdy nepožaduj od dvou mistryň jako nás, brzy si to bude žádat zpátky… Gabriella ihned usedne na jeho záda, ale tentokrát to není na jízdu, ona chce ho dobře udržet, zatímco já umístím nohy do jeho úst. Umocním a Gabriella na druhé straně stlačí hlavu, otrok se téměř nedýchá a začne zavalit slinami na mou punčochu. Gabriella přijde ke mně, její nohy jsou menší, ale obě se jí podaří vložit, rozevře ústa otroka, zatímco já se na něj kleknu a udržím ho za uši. Nakonec ho použijeme jako rohožku na sušení našich nohou, které jsou namočeny jeho slinami, ale po čase ho zde na zemi necháme a jdeme si změnit punčochy.