Má ženská otrokyně se rozhodla mě vyzvat v zápase a je přesvědčena o tom i malým úsměvem na svých rtech. Ale neviděli jste to? Tak slabá a malá a bezmocná. Beda, že se na mé schopnosti přihození takhle spoléhá! Jsem fyzicky i technicky silnější. Tluču ji mezi svými nůžkami, zabraňuji jí dýchat, blokuji jí rameny do koberce, zvednu ji a pak ji hodím na tatami. Je odhodlaná, ale nedokáže to, nikdy to nebude dokázat. Jsou ženy a poté jsou ženy… Myslím si na to s úsměvem, zatímco jí dávám výhru… Nesouhlasíte s mnou?