Můj otrok někdy pamatuje a překvapí mě. A dnes mi přinesl na snídani vonící a vonnou prázdnou croissantu. Než jeho příchod jsem si užívala pocity nových kožených kalhot… Miluji klást svou zadnici na jeho tvář. Moje psina to také má ráda… Najednou však začne mé střevo trochu bolestivě pociťovat, cítím nutkání k defekaci. Už nemilu croissant, spíše mi přichází nezdravá myšlenka… aby si jej on musel vypékat, plněný mou stolicí. Odložila jsem kalhoty, sukničku sundala a dala jsem ji na jeho tvář, umístila jsem prázdnou croissant otevřenou pod mou zadnici, mé stolice se začíná vylučovat. Rozměr náplně je dokonalý, ani příliš málo ani příliš moc. Začínám se uchylovat ke svému záchodu a on žvýká a polyká. Miluje to, ale právě proto, aby si užil tento pochoutku, je trochu pomalý. Přinutím ho lehnout a položit zbytek croissantu do jeho úst. Zatarasím mu ústa rukama a botami, aby se spěchal a snědl vše až do poslední krůpěje…