Musím jít do práce, ale také potřebuji jít na vázeň a necítím se like holding it all day. Specialně když mám živé záchodné služebnictvo. Tím, že jsem schopen jít na záchod kdykoli mi to zazní, nejenže mohu vyprazdnit sebe, kdykoli mi to zazní, ale také cítím nesmírnou potěšení z jeho utrpení. Zvýraznit záchod je vždycky plus, protože se živí mou hnojinou jako by jsem mu dal nejlepší dort na světě. Kopnu, co bývalo lidskými varlaty, plivnu na něj, nutím ho čistit mé boty a dokonce umožním mu privilegium uctívat mé dokonalé nohy. To by mělo být dostatečná odměna za to, aby dělal, co jsem chtěl. Poté je čas si připomínat, proč se mi to vůbec stýská. Jíst mou odpadní vůni je vše, na co to vede. Zdehumanizovat ho a přetvořit ho v dokonalého konzumenta odpadů. Jak vždy, potřebuji velmi málo slov, aby mi gehorčil a udělal přesně to, co žádám. Lubricujte mou řitní trhlinu, vezměte hnů do svého ústního otvoru a zůstaňte tam jako bezmyšlenkovitý objekt. Nakonec záchody neposouvají. Mohu ho nechat tam po celý den, a bude to dělat ráda. Ale dost pro mě a pro něj. Je čas jít do práce, a mám ještě jednu věc, kterou chci udělat. Připomenout mu jeho místo v životě. Kopnu ho ještě více a plivnu na něj, zatímco vysvětluju, co je pro mě. Je to tak dobré být mnou – bohyní.