Jsme dva a býváme bez milosti: v kůžíkových kalhotách a se biči v ruce, Hospodyně Gaia a já se chystáme na sezení bičování, které nezapomenu… Nahý otrok má ruce přivázané k tyči, která klesá z stropu, může se pohybovat, ale uniknout nemůže. Gaia má ostré kůžíkové bičí, zatímco ja si vybral bič s mnoha ocasíčky. Začínáme zadní stranou s pomalými, avšak silnými údery hned na počátku. Jakmile se zadní strana stane docela červenou, obracíme ho a začínáme tlučkat ho i na hrudi. Otrok trpí a zůstává tišší, než nám vyhovuje: musí nás hlasitě děkovat! Gaia a já se začínáme rozčilovat, protože slova otroka nemohou být slyšena a tak ho bijeme silněji a rychleji a znovu na záda. Červená kůže začíná přecházet do fialova, je téměř opravená, otrok skáče bolestí, téměř se zdá, že tančí a žádá o soucit, soucit, který bohužel nemáme.