Dnes se opět setkávám se svou oblíbenou matrací po měsících a opravdu chci toho času napravit. Přítup na tváři v podpatkách bez milosti. Okamžitě stoupám na něj, aby zanechal několik skvrn a děr na břiše a po chvíli dosáhnu jeho tváře: stlaču ho jednou nohou a zapíchnu jazyk druhou nohou, aby utlumil jeho sténání. Chová se dobře a tak mu dovoluji sundat mu boty a cítit mé nohy zahalené v černých punčochách na něm. Bez bot je opravdu jako procházka v parku a téměř nežali sténá ani když jsem chodila po jeho těle, pak vždy zastavující s nohama spolu na jeho tváři. Obuvi se znovu obléknu, aby zanechal dalších skvrn, než ho opustím, zatímco pokorně děkuje.