Oblečena jako žokejka se připravuji na odpoledne jízdy na koni, ale to zde zvládnu bez opuštění svého ateliéru. Koník, o kterém jsem mluvila, čeká uvázaný v rohu místnosti, je trochu zesláblý, neudělil jsem mu moc jídla už lhůtu a doufám, že má dostatečnou sílu, aby mne unesl. Je nazýván, ale dobře je připraven muzzlem a sedlem pro více pohodlí jízdy. Sednu a bičem mu ukážu cestu, uděláme několik kol po místnosti, ale po čase pochopím, že potřebuje jíst nebo spadne na zem, si zaslouží cukr. Mám přesně to, co potřebuji, žvýkačky, které však musí pojíst z podlahy po tom, co je jsem rozdrtila svými botami a zatímco tam jsou, také pošlapaním jeho rukou trochu. Ještě několik kol, další cukr a pak ho opět uvázu, nechávám ho čekat na mé návrat.